Když se začalo světem šířit nebezpečí jménem koronavirus, vypadalo to hrozivě. A hrozivé to samozřejmě nakonec také bylo. Jak jenom byl koronavirus malý a jaké přitom dokázal napáchat škody! Nemusím tu jistě sáhodlouze popisovat, co všechno jsme za pandemie museli nebo naopak nesměli, nemusím jistě připomínat, jaká opatření se v souvislosti s pandemií dělala a jak často se tato měnila takovou rychlostí, že se na ně někdy ani nedalo reagovat. Za pandemie jsme prostě často žili v naprosté nejistotě. V níž bylo jisté jenom jediné. Že se tu šíří neviditelný nepřítel, proti kterému se musí bojovat. A i když lidstvo dělalo ledacos, dlouho ten boj nebyl vítězný.
Nakonec jsme pandemii překonali. Naštěstí. Ale to neznamená, že jsme nad koronavirem zvítězili. Jenom jsme dosáhli větší imunity a nové mutace zeslábly, takže se dnes už žádná drakonická opatření proti této infekci nedělají. Ale koronavirus tu je stále a zjevně ještě neřekl poslední slovo. A tak je často nadále potřeba vědět, zda jsme se právě jím nenakazili. Protože i dnes je potenciálně nebezpečný, i dnes by nás mohl ohrožovat.
A jak se proti němu chránit? Samozřejmě hlavně tím, co jsme se naučili za pandemie. A důležité je i to, abychom v co největší míře zabránili jeho šíření. A k tomu potřebujeme vědět, zda jím jsme nebo nejsme nakažení. A to víme jistě jedině tehdy, když se necháme testovat. Nebo když se otestujeme sami, což je samozřejmě také možné. Protože jsou i dnes dostupné antigénové testy, díky kterým kdokoliv kdykoliv zjistí, jak na tom je. Mnozí lidé už mají pandemii za něco, co zmizelo v propadlišti dějin. Ale tak tomu není. A tak určitě není na škodu, když i dnes antigenní testy máme a v případě potřeby používáme. Protože když víme, že jsme dostali koronavirus, můžeme bránit jeho šíření. A zvýšit tak naději na to, že už se jeho pandemie nikdy nevrátí.