Znáte film z francouzské produkce s Pierre Richardem s názvem „Hořčice mi stoupá do nosu“? Francie je proslulá výrobou vyhlášených hořčic, například Dijonská hořčice patří k nejvyhledávanějším značkám těchto produktů na světě. V naší zemi se taktéž hořčice vyrábí, zřejmě i vy budete dobře znát hořčici plnotučnou a kremžskou a stěží si dokážeme představit konzumovat párek bez těchto dochucovadel. Hořčici si ovšem oblíbili i vegani a vegetariáni, skvěle totiž doplňuje veganské párky, uzené tofu, veganský salám, sójové karbanátky či kostky a další výrobky, které si pokládáme na chléb, anebo si je dopřejeme třeba k bramborové příloze.
Hořčice se vyrábí z hořčičných semínek drcením či lisováním a vzniklá polotekutá hmota je pak stáčena do příslušných nádob, upravována do konečné podoby a distribuována na trh ve sklenicích a plastových lahvích, barelech nebo kelímcích. Kdybychom si hořčici vyráběli doma, spotřebujeme jí velmi malé množství a pro vlastní využití by nám zřejmě stačilo jen několik kbelíků hořčičných semen se spotřebou na celý rok nebo i několik let. Ale jestliže máme zásobovat trh a uspokojit rozsáhlou poptávku po hořčici v milionech tun, budeme potřebovat mnohem větší nádoby, než je plastový kbelík.
U toho plastu bychom však mohli zůstat a přidržet se osvědčených a dobře recenzovaných IBC kontejnerů. Jedná se o skládací boxy z tvrzené plastické hmoty, s obrovským objemem jednoho tisíce litrů. Praktické využití těchto nádob spočívá v tom, že se vyplní jednorázovou plastovou fólií, ta se vylije v tomto případě hořčičnou kaší, a tímto způsobem je hořčice skladována a přepravována ve velkém množství k dalšímu zpracování. Kontejnery lze pokládat na sebe až do pěti pater, tím se velmi zefektivňuje proces logistiky a samozřejmě šetří náklady výrobním i přepravním společnostem.